V jednadvacátém století nám připadá neskutečné to, čeho se mohli dopustit lidé ve staletích předešlých. Konkrétně šestnácté století bylo schopno degradovat člověka na pouhé zboží.
·        Otroci byli přiváženi především z oblasti Beninu, který se rozkládá v Západní Africe.
Během krátké doby se populace v této oblasti rapidně snížila. Otrokáři nasměrovali tedy svou pozornost jinam.
·        V jejich hledáčku se ocitly oblasti v deltě řeky Niger a později zavítali i do Konga.

Na konci šestnáctého století bylo Portugalci založeno otrokářské centrum v Luandě. Dnes je to největší a hlavní město Angoly. V tomto centru se obchodovalo pouze s „černým zlatem“, jak byli černí otroci nazýváni. V Luandě se na lodě namačkali lidé, kteří se jako mávnutím kouzelného proutku změnili na pouhé věci. Zboží, se kterým se dá docela slušně obchodovat. A nedobrovolně se toto zboží vydalo na cestu do Ameriky.

Zničené životy

V přístavech byli otroci vyloděni. Ne všichni. Mnoho jich doplatilo na nelidské útrapy během cesty. Mnohdy se stávalo, že z celého „nákladu“ přežila pouhá třetina lidí. Ale i tak se zřejmě dovoz vyplatil.
–         V Americe si za utržené peníze obchodníci nakoupili tabák, bavlnu, rum, cukr a vydali se pokračovat ve svém businessu.
–         V Evropě toto zboží prodali za velice výhodnou cenu.
–         Kapitál, který tak získali, vložili do zboží evropského a s ním putovali opět do Afriky, kde ho výhodně prodali na místních tržištích.

Kruh byl uzavřen a mohlo se jít znovu do bodu „A“. Tím byla pobřeží Západní Afriky. Poptávka po opravdu levné pracovní síle byla velká. Pokud otrok přežil strastiplnou cestu, umíral často na třtinových plantážích. Nikdo se nezabýval utrpením, jakým museli tito lidé projít. Nikdo se nedokázal vžít do pocitů člověka, kterého odvezou do cizí země a tam s ním jednají hůře než s hospodářským zvířetem.